PÁTEK:
 Po únavném dni plném shánění, balení a vaření jsem byla věru ráda, kdy? jsme s Tomem usedli do autobusu MHD, jen? nás měl dopravit na autobusové nádra?í, kde jsme se měli sejít s Lucias Carlos. Neříkám, ?e jsme nebyli nervózní a ?e jsem se u? tady neobávala Tomovy výřečnosti-nevýřečnosti a hlavně toho, ?e ho celá akce nebude bavit. Člověk se stydí, třeba i mluví spisovně, někdy neřekne ani slovo - jo, to se občas stává. A můj nejdra??í přítel si mi několikrát stě?oval, ?e se?lost s velkým počtem lidí nemá rád, nejraději by si sedl do koutku a v?e pozoroval, ale naproti němu stojím já, společenská a hovorná bytost, tudí? jsem měla maličkou trému.
 Ale seznámení proběhlo v pořádku a v autobuse mířícím do Prahy jsme se s Luckou ?ivě bavily, mo?ná jí z toho ?la tro?ku hlava kolem. Lehce nastíním situaci, proč jsme jeli v pátek do Prahy.
 ?lo toti? o to, ?e po určitých dohadech, kdy jsme chvilku měli mít půjčené auto a za dal?í okam?ik u? zase ne, jsme se rozhodli jet autobusem do Jihlavy a odtud vlakem do Slavonic - čili přesně podle Lenčina ?návodu?. A proto?e bychom museli vstávat asi ve čtyři ráno, chytat autobus do Prahy, projet celé hlavní město a kdesi, cosi, rozhodli jsme se přespat u Toma na privátě, kde jsme se s Luckou blí?e seznámili, kdy? to tak řeknu, a povídali jsme si v?ichni a? do půlnoci.
 Během na?í ?černé hodinky? (Tom prudil s lampičkou a nedopřál nám tro?ku pravého intenzivního světla z lustru J) jsme stačili mluvit po telefonu s Akou a stra?ně jsme se smáli, kdy? jsem si já, pro vět?inu lidí nezastavitelná Míka, v rozhovoru téměř ne?krtla. Summer říkala, ?e problém bít se o slovo tu bude. Ano, Anetka nás přesvědčila, ?e na ka?dém ?prochu je pravdy trochu.
 Nakonec jsme se s vědomím, ?e tato sobota mezi ty téměř prospané patřit nebude, odebrali ke spánku?

SOBOTA:
 Ráno nás zastihlo odrovnané, ospalé a napuchlé. Tedy alespoň mě! Tom u? půl hodiny před budíčkem trávil na záchodě, popřípadě se loudal po kuchyni a vysmrkával vodu deroucí se z jeho alergií posti?eného sosáčku, tudí? mi dopřál sladkých třicet minut v na?em provizorním pozemním leti?ti. Mohla jsem si peřinu přitáhnout a? k bradě, kolena jsem měla v teple, co víc si přát? Těch třicet minut tak dvacetkrát J Celou noc jsme se přetahovali o kus deky, Tom díky nahým zádům a chodidlům prosmrkal půlku dne, mně nastydla kolínka. Vyspinkaná téměř do rů?ova byla akorát Lucinka.
 Na Florenc jsme dorazili s pětiminutovým zpo?děním a drobná lest, kterak měl ka?dý přijít na nástupi?tě číslo tři osamocen, abychom Haničku, s ní? jsme tam měli spicha, na úvod tro?ku zmátli, nevy?la, tudí? jsme se přiloudali v?ichni a rozhlí?eli se. Hanička si nás na?la sama, proběhlo dal?í seznámení a my čekali, teď ji? ve čtyřech, na autobus do Jihlavy. Kdy? se ale přivalil ?londýňák? a ne a ne odjet, začalo nám to být nějaké podezřelé, tudí? jsme se ?li kouknout na jízdní řád, proče? se Lucka nahecovala a zeptala jednoho z řidičů, jestli staví v Jihlavě. Nápisy na oknech velké jako kráva nám mnoho nenapověděly, nebo? na?e cílové městečko tak velké jako Brno či ?eneva rozhodně není, aby si vyslou?ilo své místo na skle autobusu J Chytli jsme to za pět minut dvanáct, respektive za tři minuty 8:40, stihli jsme to taktak. Nevím, co si mysleli ti, co u? na svých místech seděli, kdy jsme tam dvacet minut stáli a chechtali se a najednou jsme vletěli do útrob dvoupatráku  jak stíhačky.
 Byla by to i příjemná cesta, nebýt jedné nerudné paní, kterou jsem měla mo?nost sly?et přes rameno, nebo? jsem se svými pěti ?vestkami zakotvila napoprvé poněkud dál od svých ?lanczovníčků?. Baba jedna, cepovala svou kamarádku přes uličku, aby si k ní nesedala, čím? by nám uvolnila dvě místa vedle sebe - kdo dřív přijde, ten dřív mele - tudí? jsme seděli v řádku jako housátka, jen Lucka vyčnívala, obrazec T jako vy?itý J
 Během cesty jsem si stihla přečíst Lucinčiny povídky, Tom se tro?ku prospal, ačkoliv já jsem si myslela, ?e se naklání, aby lépe viděl - ne, to mu padala hlava. Kdy? nás to v Jihlavě na autobusáku vykoplo, byla jsem nesmírně ráda, proto?e ani můj soused, který si chvilku četl noviny a pak to zalomil, nebyl zrovna společenský typ. Vlakové nádra?í jsme na?li poměrně snadno, stačilo jít přímo za nosem a chvilkami čekat na Toma, který se kochal a fotil v?echno, co se dalo. Kdyby neměla ma?inka zpo?dění, asi bychom naskakovali za jízdy, takhle jsme si je?tě počkali a nechali se zvěčňovat do alba - made by Tom. V nacpaném rychlíku, který o pár minut později přisupěl, jsme neměli ?anci najít Nikol, Káčátko a Jasmine, nato? volná místa, tak?e jsme se spokojili s jízdou na stojáka v uličce. Kostelec nás přivítal sluníčkem a rozesmátými tvářemi ji? zmíněných holek, s nimi? jsme si ihned podali ruce. Při pozděj?ích debatách jsme si uvědomili, ?e kdyby se nás - mo?ná jen zvědavá, mo?ná taky ne - výpravčí nezeptala, kam jedeme, dohadovali bychom se, zda přejít či ne, je?tě do dne?ka. Nakonec jsme se odebrali podchodem na druhé nástupi?tě a poté do motoráčku, kde jsme se pohodlně usadili a čekali na dal?í vlak z Jihlavy. Stihli jsme vypozorovat z okénka skautíky se ?títy a meči obalenými, jako by jeli na nějaký LARP. Poslechli jsme si taky pronikavý ječák průvodčí, která neustále někoho buzerovala, ?e leze do ?patného vagónu, a? jsme se ka?dou chvíli museli smát.
 Cesta proběhla v klidu, a? na SMSku od Anetky zpravujíc mě tak, ?e jí někdo ?vihnul ba?oh zpod Honzových nohou, co? mě upřímně fakt mrzelo. Věděla jsem, ?e kromě kní?ek tam měla také dva se?ity, do nich? si psala obsahy Lenčiných kní?ek, a s nimi? měla ?ílenou práci. S holkami a Tomem jsme se shodli na tom, ?e je hlavní, ?e se jim nic nestalo a neukradli jim taky doklady nebo fo?ák. Během dvou hodin jsme se stačily také vyměnit na záchodě, já jsem byla předvoj a fakt jsem si to u?ila?:/
 Sluníčko svítilo, my jsme se radovali, ?e se počasí umoudřilo a záplavy si na nás nepřijdou, Tom fotil a natáčel jako blázen, cestovní idylka hadr J
 O to lep?í bylo zji?tění, kdy? jsme se ve Slavonicích vylodili, ?e vlastně nevíme, kudy tudy k ubytovně. Po men?ích dohadech, kam vlastně jít, jsme se někudy vydali s my?lenkou, ?e Slavonie nemů?ou být tak velké a v?echny cesty tedy povedou na náměstí, kde se zeptáme. Připomínám, ?e nás bylo u? 9, nebo?, tu?ím ?e v Dačicích, přistoupily dvě holčiny.
 Na náměstí jsme skutečně dorazili, ov?em čí?ník nás, doufám ?e ne úmyslně, mystifikoval informací, ?e je Pekoro přeci vytopené, ne?!,co? nás vyděsilo, tak?e jsem okam?itě volala někomu věrohodnému - paní Leničce. Smůla, nikdo nepřijímal, tak jsem zkusila Sandru a ta nás nakonec navedla klikaticí cestiček k tomu správnému stavení, kde jsme měli mo?nost se ubytovat - respektive odhodit věci, rychle povléct postele a jít opět dolů. Tam u? na nás čekala paní Lenka s rodinou a bylo vidět, jak jsou v?ichni nervózní. Jak by taky ne, skoro nikdo se s nikým neznal, tudí? se ka?dý zmohl v zápalu ohromení, ?e vidí člověka, kterého obdivuje, na pouhé nablblé usmívání a potřesení rukou J Podotýkám, ?e to Tom díky alergii celé probrečel.
 Chvilka trapného ticha nastala poté, co jsme se uchýlili společně se v?emi Lanczovými do společenské místnosti a ná? stoleček zaříkával Anetku, aby u? konečně přijela, proto?e ta její ustavičně jedoucí pusina by to teď měla zachránit. Nakonec přeci jen dorazila a přivítání, jakého se mi dostalo mě mírně řečeno vy?okovalo, ale také nesmírně potě?ilo. Představování bylo naproti tomu je?tě zajímavěj?í, konečně jsem si mohla k bílým písmenkům přiřadit obličeje a v tu chvíli mi při?lo stra?ně krásné to, co se právě dělo. Třicet lidí se sebralo a se?lo se, a to i přes rozdílnost povah, bydli?? a věku. Tady jsme byli v?ichni na jedné straně a v jednotě je síla.;o) David s Tomem lítali po sále jak dva větropla?i, fotili snad ka?dý pohyb, co? mě osobně tro?ku znervózňovalo.
 Poté, co Lenčin man?el oznámil, ?e je podzemí zpřístupněné, naházeli do sebe poslední nenechavci (v čele s Tomem, ten měl boule a? za u?ima, jak se poctivě sna?il ochutnat v?echny ňamky, co holky napekly a přivezly, tudí? pár zákusků jedl je?tě na poslední chvíli) svůj výběr dobrůtek, a vyrazilo se na náměstí. Srandu jsme si při převlékání u?ili, ne ?e ne, informace sdělující, jak jsou které chodby úzké, jsem přehlédla jak ?iré rodné lány a nelámala si tím hlavu. V?dy? klaustrofobii nemám, ne?! Heh, Míka zase ?la do něčeho, o čem nemá ani páru, tak?e jsem si uprostřed první dlouhé chodby začala představovat, co by se asi tak stalo, kdybych si najednou připustila my?lenky, které svazovaly ve?keré mé vnímání. Co kdyby se mi udělalo z těch stěn, co jsou blízko u sebe, ?patně? Co kdy? spadnu hubou do vody a utopím se? Co kdy? mi nateče do bot, u? se ani nehnu a budu tu muset zůstat a? navěky? Nakonec jsem se se srdcem dva metry přede mnou, jak mi bu?ilo, vyhrabala na plácek, kde u? jsem nemusela být ani ohnutá, ulevilo se mi, jako u? dlouho ne. Podzemí mě sice stálo pěknou dávku sil a sebezapření, ale rozhodně toho nelituji! Městská vě? proti tomu byla procházka rů?ovým sadem, ačkoliv jsem kolikrát neměla dobrý pocit, kdy? mi zrak zavadil o strmé schody. Ka?dopádně výhled stál za to. Tomův hledáček objektivu na fo?áku nejvíce přitahoval hřbitov, tudí? pár fotek věnoval i tomuto místu. Proč zaujal zrovna jeho?J
 Po nákupech na snídani a večerní sváču jsme se dohodli s Davidem a Sandrou, ?e si skočíme na oběd, kde se konečně povedlo San tro?ku rozkecat, a? ji musel její ?brother? krotit a popohánět v jídle, nebo? ona a Tom neustále ře?ili sci-fi a měli plné talíře. Nakonec se Tom, jako správný gurmán, nenechal zahanbit a v cílové rovince ji předběhl, tak?e na koho se čekalo, nebyl výjimečně můj milovaný Frodo J
 Beseda, které se San zhostila věru skvěle, mě dost bavila a ačkoliv jsem si myslela, ?e toho vím dost, stejně mi některé věci nebyly jasné a díky jejímu vyčerpávajícímu monologu jsem si mezery doplnila (o tom Jelzinu jsem nevěděla J). A toté? mohu říct o následné předná?ce paní Leničky. Rukopis Blí?enců a popsané se?ity, které se na nás taky koukly, mě tro?ku vyděsily a údaje o jednotlivých románech mě vylo?eně nakoply k tomu, abych zase začala něco dělat. A nejen měJ Tak?e tímto děkuji. Navíc mě udivila ta spousta jídla a pití a zalil mě pocit, ?e tohle snad dělaly ty na?e ?enské proto, ?e jsou rády, ?e jsme v?ichni přijeli?
 Během následné autogramiády se k sobě dostávali lidičky blí? a blí?, tvořili se skupinky, já a Tomís jsme zakufrovali venku u San a ačkoliv jsem občas neměla ani páru, o čem se ti dva vlastně baví, neměla ani tato část chybu. A kdy? se vět?ina přítomných v čele s Davidem rozhodla jít se pobavit někam ven, my jsme zvolili uzavřeněj?í společnost a spolu s Akou, Honzou, Summer, Lucias Carlos a rodinkou Lanczových (kromě Davida, ten ?el přeci pryč J) jsme se sesedli kolem stolu, kde bylo nejvíc jídla a pustili jsme se do oschlých zbytků. Ty jsou stejně nejlep?í J A kdy? při?lo ?vyru?ení? v podobě templářů, kteří by nejraději ?ířili křes?anství drancováním a zneu?íváním ?en, při?el na řadu Tom. Upřímně vám říkám, ?e jsem netu?ila, ?e v něm spí takové řečnické střevo!J Nejen, ?e se vytratil v?echen stud, on perlil jak je?tě nikdy ne!!! A myslím to v dobrém. Věděla jsem, ?e ho díky dovolené v Egyptě chytla taměj?í mytologie, toté? mohu říct o templářích (i kdy? s nimi tedy na prázdninách nebyl, ale zase tu jsou ty jeho počítačové hry, z nich? ?ílím!), ale ani ve snu by mě nenapadlo, ?e se bude slovně bitkařit s naprosto cizím člověkem a co víc, bude takhle skórovat! Dobře, Tomís J Nejvíc mě rozsekala San, která vcelku solidně posílala toho nejaktivněj?ího rádoby templáře do tmy, a to tehdy, kdy? se asi potřetí chtěl podívat na její jmenovku umístěnou na prsou. D?us s vodkou jsme jim tam nechali a nakonec jsme se celí vyflusaní odebrali na pokoj.

NEDĚLE:
 Při?lo příjemné ráno, byla jsem odpočatá, milá a usměvavá a tě?ila jsem se, ?e si tu vlastně mů?eme u?ít je?tě jeden den. Po snídani se rozhodli tři stateční (Tom, Lucka a Hanka), ?e si projdou tu del?í trasu podzemí a kdy? dostali nabídku, ?e kdo chce, mů?e se jít podívat kamsi (co? vy?adovalo to lezení po bři?e a odrá?ení se lokty, co? asi nejvíc odnesla právě Hanička), ?li samozřejmě v?ichni. Jeden za v?echny, v?ichni za jednoho - taky v?ichni tři při?li jak prasátka. Tom měl ?těstí, ?e byl oblečený do plavek, tak?e to jen spláchl. Poseděli jsme u cukrárny, rozloučili se s těmi, kteří u? jeli domů, a poté se vydali na procházku s cílem najít knihovnu a Lenčin domeček. Na druhém náměstí jsme zastavili asi tři lidi, kteří NEBYLI MÍSTNÍ a díky radě jedné dobré du?e, abychom si za?li do krámku, nás ohromila dal?í skutečnost - ani ti, co tam prodávali, město neznali. Nakonec nás ale jakási paní navedla a my tak mohli spatřit Lenčino pracovi?tě. Kdy? jsme se dostatečně nausmívali do fo?áků, pro?li jsme se je?tě kousek a zabloudili i do ulice, kde paní Lenička bydlí. MMS, kterou jsem následně posílala, bohu?el nedorazila, jak jsem se později dozvěděla, ale podle Toma by to asi nebyl pěkný pocit, kdyby mu najednou při?la fotka jeho baráku na mobil od cizího čísla J
 Po dal?ím vydatném obědě v Apetitu a po men?ím karambolu se skleničkou, která se tak Anetce líbila, ?e ji málem ukradla, kdy? jsme se dohadovali na oslavě jejich narozenin, přičem? divoká gestikulace jí jaksi nutila zapomenout na fakt, ?e dr?í cosi skleněného v ruce, jsme ?li s Tomískem vyprovodit ostatní na nádra?í. Kdy? jsme se rozloučili i s paní Lenkou a jejím man?elem, rozhodli jsme se, ?e posedíme na náměstí. Tak příjemné město jsem viděla jen jedno (Teplice v Čechách) a chtěla jsem si ten klid pořádně vychutnat. Ale ký?ený pocit se nedostavoval, pořád jsem na něco čekala. A pak mi to do?lo - bylo tam stra?ně prázdno, nikde nikdo, kdo by se smál, kdo by něco říkal. Seděli jsme tam, jedli bonbóny a rozebírali ty necelé dva dny! Uteklo to tak rychle, tak stra?ně rychle! Najednou mě přepadly výčitky, ?e jsem si se v?emi nepotřásla rukou, ?e jsme si nepopovídali?a zase ten pocit prázdnoty. Čekala jsem, ?e někdo přijde, polo?í mi ruce na ramena a řekne, ?e nikdo neodjel, ?e tu je?tě v?ichni budeme?A ono se nic nedělo, tak?e jsme se sebrali a ?li jsme si na chvilku schrupnout, přičem? jsem poté přečetla v?echny Anetčiny básničky i Honzíkovy povídky - tak se mi stýskalo! Na véču do Apetita jsme kráčeli v takovém zvlá?tním du?evním rozpolo?ení, jak kdyby nás někdo vysál, fakt. Teda alespoň měJ

PONDĚLÍ:
 Dal?í krásné ráno. Venku pralo sluníčko slibující, ?e bude opět krásně a my tak pro?ijeme příjemnou část dne. A taky tomu tak bylo! Pan správce, oslovující nás "ko?ata moje", co? mě fakt nakopávalo, nám umo?nil nechat si u něj v recepci věci a je?tě si to tu u?ít. První cesta vedla do obchodu pro něco na zub, proto?e jsem si říkala, ?e v půl desáté by z nás měla asi paní Lenka vlasy hrůzou u stropu, ne ?e bych si to nemyslela tak obecně - u? jsme se loučili třikrát a my se tam opět uká?eme. Ov?em úkol vyfotit interiér knihovny jsme chtěli splnit a Tom nezapomenul vyblejsknout i Lenčin starý psací stroj (prý tu fotku bude dra?it - kdo dá víc?J). Ta necelá hodinka uběhla jako voda a my se zase museli loučit. A u? se mi zase sevřel hrudník. V tu chvíli se mi rozsvítilo, u? mi do?lo, čím to - opou?těla jsem lidičky, kteří mi přirostli k srdíčku natolik, ?e se mi po nich celý následující týden stýskalo. Ale fakt! U? jsem to psala jednou a napí?u to znovu - Leničko, jste jeden z nejbáječněj?ích lidí, které jsem měla mo?nost poznat! Umo?nila jsem nám vstoupit do Va?í přítomnosti, nahlédnout do Va?eho ?ivota?a já Vám za to stra?ně moc děkuji! Jste neskutečně hodná a moc si toho cením, a myslím ?e nejen já!!!
 A co jsme dělali celý den? Seděli jsme na náměstí, já jsem četla Dva kroky od ráje a Tom si celou dobu hrál s fo?ákem a pořád mě fotil. Během těch dvou hodin jsme se pěkně připekli a vzali jsme zavděk Apetitem, kde jsme utratili dal?í penízky za oběd. U cukrárny jsme je?tě stačili prohodit pár slov s Davidem, a to doté doby, ne? nás na?el kamarád. Hrníček z Maří?ské keramiky, ze kterého ka?dý den snídám müsli, jsem si nakonec vydobila J Pak jsme vyrazili do Nové Ole?né. A to jsem je?tě nevěděla, co mě čeká?