?ári, souhlasím. Tahle kní?ka je hodně vydařená, vět?inou slýchám, ?e se nelíbí, já oponuji. Je o hledání, potřebě lásky, získávání zku?eností.
Monika neměla moc zku?eností, skoro ?ádné, proto byla tak naivní, určitě se z toho hodně poučila. Michaela fajn holka, líbila se mi ta její extrovertní povaha.
Celkově ty utvářející se cestičky v rodinných vztazích... klíčící přátelství mezi oběma sestrami... pěkně popsané. :) Závěr s Hvězdou Naděje jedinečný!

Verunko,

jojo. Já mám Lenčiny kní?ky rozdělené - na ty letně ,,prázdninové", které jsou stra?ně fajn a pak na ty, ke kterým jsem u? při prvním přečtení získala hlub?í vztah - Radka, Hvězda naděje, Lucky Luk, příběhy Nikoly a Nely. Zvlá?? první tři jmenované tituly mám moc ráda...

?ári, tak já bych doplnila Schody do nebe, V?echno bude fajn, Kam se vytrácí láska, Střípky mých lásek a Most do Země lásky, tyhle pro mě taky moc znamenají. Mám raději ty vá?něj?í témata, to ale neznamená, ?e letní oddechovky bojkotuju, třeba takový Srdcový kluk nebo Kapky rosy... hmm, u? aby bylo léto :)

Sohlasím, tyhle kní?ky mám také moc ráda. V?dycky si to střídám, jedna letní veselá, pak kní?ka od jiného autora, pak vá?něj?í atd.
Zatím mám největ?í a nejhlub?í vztah k poslednímu dílu Radky, Lucky Lukovi. Ale mezi těmi jmenovanými bych dodala Hří?nou touhu, Lásky a nálezy, Deváté nebe.
Z těch letních jsou úplně super Kapky rosy, Náhradní princ, Stopa v mém srdci, Čas něhy... Hodně moc v?eho:-)))

To bych tu za chvíli vypsala v?ech padesát titulů, ne :))
Btw. Letní ně?nosti jsem přečetla za del?í dobu podruhé a zapůsobily na mě kladněji ne? prve. Simonu jsem viděla jako sympa?andu, u? mi nepři?lo, ?e je přelétavá. Nějak jsem to (skoro) v?echno přehodnotila. :) Stalo se Ti to, nebo stává se Ti to někdy u "lanczovek"?

A díky za pochvalu fotky, jsi milá! :)

Veri,
stává se mi to poměrně často, ?e kdy? čtu podruhé, názor na kní?ku úplně přehodnotím.
U Letních ně?ností se mi Simona taky moc líbila a rozhodně si nemyslím, ?e by byla přelétavá, jen hledala a byla mi sympatická hned od první stránky. Měla docela pěkný názor na ?ivot.
Takhle jsem postupně měnila názor na Radku. Nejdřív mi byla stra?ně protivná, pak jsem kní?ku četla po čtyřech letech a u? jsem byla v jejím věku, pochopila jsem její proměnu a je to moje nejoblíbeněj?í postava, proto?e s ní mám docela hodně věcí společného. Líbilo se mi, jak přehodnotila svůj pohled na svět.

Sice je to mimo téma, v?echny debaty jsou beznadějně plné, ale musím reagovat zpětně na situaci z čarodek, jak jsi mi psala do SMSky a já nevěděla, která bije.

Verunko, takovejch příspěvků, Ty mi tedy dává?, ne? se tím prokou?u bude noc :))

Je to smůla, ?es měla takový nevydařený večer, s perníkem jsme na tom stejně, taky bych ho obrečela, obzvlá?tě kdy? sis na příparvě dala tak zále?et, ničím ne?etřila. Poznámky typu přítelova kamaráda nemusím, kolikrát se mě něco dotkne, ?e o tom je?tě pár dnů přemy?lím, zamrzí to. Ře?ím pak "kraviny" a nasazuju si zbytečný brouky do hlavy. :) I kdy? tohle vlastně nebylo určené přímo Tobě, věřím, ?e to mrzelo stejně tak, jako by bylo. Nakonec se přeci jen něco vydařilo, nevyhořeli jste, co? je hodně podstatné. Aspoň, ?e v tomhle osud nezklamal. :)

Tak a teď jdu na dal?í Tvé "romány" :))

Tak to si musím tu kní?ku přečíst znova, abych si udělala o sobě obrázek. :-) Ale děkuju moc, jak si to tak matně pamatuju, mám pocit, ?e mi byla Michaela sympatická.
Můj přítel mi řekl, ?e mu trochu připomínám Jenny Fields z kní?ky "Svět podle Garpa", tak jsem se do toho začetla a je fakt, ?e pár styčných bodů jsem na?la. A nemů?u říct, ?e by mě to nehřálo. :-)

Neumím si představit, ?e by partnerovo dítě bylo pro mě překá?kou. Pravda ale je, ?e pokud bys to takhle vnímala, tak nemá cenu do toho vztahu chodit. To dítě vycejtí, ?e ho nemá? ráda.
Přijde mi nelogické trvat na tom, ?e já budu první, s kým bude mít partner dítě. To bych rovnou mohla trvat na tom, abych byla první, s kým se vyspí.
Partnerovo dítě bych brala jako součást na?eho vztahu. Partner má určitě dítě rád a dávat mu najevo, ?e mi dítě vadí, to je pro mě úplně nemyslitelné. Nerozumím tomu, proč bych neměla mít ráda partnerovo dítě jen proto, ?e ho má s jinou ?enou.

SAMOTKO, NAD TÍM JSEM ANI TAKHLE NEPŘEMEJ?LELA, MO?NÁ JE FAKT, ?E KDYBYCH SI TO DÍTĚ OBLÍBILA, U? BYCH NAD TÍM TAK NEUVA?OVALA! MYSLELA JSEM SPÍ?, JAKO ?E SE Z DOSLECHU DOVÍM, ?E MÁ CHLAP, O KTERÝHO MÁM ZÁJEM, DÍTĚ, TAK JAKO TAKHLE JSEM TO MYSLELA. NE, ?E TO DÍTĚ POZNÁM A TAK, PROSTĚ TEN PRVNÍ OKAM?IK, LÍBÍ SE MI CHLAP, A KÁMO?KA MI ŘEKNE, ?E MÁ DÍTĚ, TAK AUTOMATICKY BYCH U? ASI S NÍM NIC MÍT NECHTĚLA! PO POZNÁNÍ DÍTĚTE BY TO BYLO ASI NĚCO JINÝHO NO!

Předsudky, strach? Nevyčítám, jen se ptám..k děcku člověk přijde (vět?inou) snadno.

Ahoj holky, zajímavé téma ře?íte... :)

Dítě u partnera jako vyslovenou překá?ku nevidím, ale ?e by mě takoá skutečnost nechala klidnou, to tedy nenechala. Proč to nepřiznat. A bez mučení přiznávám, ?e chápu tu jojoinu kámo?ku, ?e ji tro?ku mrzelo, ?e první společné dítě neměla s tím svým. ALE! To samozřejmě neznamená, ?e bych to brala jako překá?ku a do vztahu ne?la, kdyby ten chlap stál za to a milovala jsem ho. Holky, tam přece nejd ejen o to, zda si dítě oblíbím, či nikoliv, ale podle mě předev?ím na tom, zdali jsem schopna ho vychovávat. Mám na mysli pochopitelně situaci, kdy je děcko u táty v péči. Pokud by mi tedy bylo v té době nějakých osmnáct či dvacet, nebyla bych patrně zrovna skálopevně přesvědčena, ?e jsem zralá na to být mámou, by? nevlastní. Ani to netvrdím, ?e by bylo neře?itelné, třeba bychom to př?ece jen zvládli, ale ten strach, jak se ptala Ami, by tam rozhodně byl.

Marcela byla supr ?enská do nepohody, rodinný typ, ?ádná malá hloupá holka, co? bylo k Romanovi a Romance přímo ideální, ale ne v?echny dívky v tom věku takové jsou...

Dítě jednoho z partnerů zkrátka hned na začátku posune ten vztah někam jinam, určitě stojí spoustu odvahy a někdy i obětavosti přijmout jej za své a sna?it se mu být dobrým rodičem. A z představy, ?e jsem třeba na místě Pavly z Království za botu nebo Hanky ze Svěratelky polibků, jim? to dávaly tatínkovy dceru?ky pěkěn se?rat, by mi úplně lehko na du?i nebylo... :)

Ale znovu říkám, kdy? je chu?, odvaha, láska a aspoň tro?ku ta zralost, proč ne. Kdy? si moje maminka brala mého tátu, přijala ho taky s děckem - ?lo o jeho desetiletou sestru, ale vy?lo to vesměs nastejno, po smrti obou rodičů se o ségru a mlad?ího bráchu v podstatě staral můj táta od svých osmnácti jako "o vlastní". Určitě i tenhle krok stál mamku fůru odvahy, zvlá?? proto, ?e Janu pochopitelně ztráta rodičů hluboce poznamenala a bylo to velice problémové dítě, i kdy? ji určitě ani na minutku nenapadlo se předem vzdát nebo to brát jako bezvýchodnou situaci...

U TÝ MOJÍ KAMARÁDKY JE TO VLASTNĚ I TAK, ?E TO DÍTĚ NE?IJE S TÁTOU, ALE S MÁMOU, MO?NÁ I PO TOM JE TO ROZHODNUTÍ I JINÝ, NE? KDY? TO DÍTĚ ?IJE S OTCEM.

A co v rodinách, kde je to naopak? Kde se dá bezdětný kluk (mu?) dohromady s dívkou či ?enou, která u? nějaké ty potomky má, a? u? za svobodna, anebo z prvního man?elství? Také by měl rad?i dát ruce pryč? Nevidím v tom problém, tím spí?, ?e přesně tuhle situaci máme doma, můj man?el zemřel, zůstala jsem sama s dvěma malými dětmi. Nový partner je bral jako mou součást, jeliko? byly děti malé, zvykly si velice rychle i ony a jsou to prostě na?e děti, ne jen moje :-)

TAK TO SI ZASE MYSLÍM, ?E CHLAPI NA TO KOUKAJ JINAK NO! :-(