Nápad pro?ít dva týdny letní dovolené v penzionu Mlýn u zmíněného městečka vze?el z tetiny naondulované hlavy. Ona v něm strávila na doporučení jiných známých deset loňských dní a vrátila se okouzlená. Alice, hučela do mámy, tam prostě musí? jet! Házela superlativy jak komanč tomahavkem, v?echno vylíčila coby nejlep?í, největ?í, nejskvělej?í, nejú?asněj?í, nejbáječněj?í... Zkrátka, kdy? musí?, tak musí?, máma u? v únoru zacvakla zálohu a poté, co jsem v červenci s men?í újmou na du?evním zdraví pře?ila neuvěřitelně nudnou rodinnou dovolenou v Palma da Mallorca, mě čekala dal?í senzace.
Ka?dý správný horor musí mít gradované napětí, od lehčích ?oků po pořádnou hlínu. Na situace, kdy jsem se lekala díky babčinu řidičskému umění, zvlá?tě pak jejímu poněkud volněj?ímu výkladu pravidel silničního provozu, jsem si za svůj ?ivot celkem zvykla, proto mě nijak nevytočilo střihnutí ostré zatáčky málem po dvou kolech, vykrou?ení tří koleček po kruhovém objezdu, kdy se babča jaksi nemohla rozhodnout, kterou cestou objezd opustí, projetí jednosměrné ulice (v?ak je tam místa dost, prohlásila a na řidiče, který si v míjejícím automobilu ?ukal na čelo, udělala nelichotivé gesto), stejně jako neměla pochopení pro jiného ne??astníka, jen? do nás málem vrazil z boku a poté, co si vygumoval polovinu vzorku svých pneumatik o asfaltku, jak divoce tlápl na brzdu, začal rozzuřeně troubit.
"To je chování," zamumlala opovr?livě. "Úplnej Pratonda, nejspí? zrovna slezl ze stromu."
"Měl přednost," uchichtla jsem se. "Byl na hlavní. Krom toho jsi jaksi pozapomněla hodit blinkr."
"A jak to mám asi v?echno stihnout?" obula se do mě. "Koukat dopředu, dozadu, doprava, doleva, kroutit volantem!"
"To je fakt," kývla jsem pobaveně. "A teď si představ, kdybychom neměli automatickou převodovku, to bys musela je?tě navíc řadit!"
Mámu na?e konverzace probudila z dřímoty, stiskla si kořen nosu a naivně se zeptala: "U? tam budeme?"
"Kde? Od nemocnice nás dělil jen krůček, od krchova dva. Pokud myslí? Stra?ice nad Vepřovkou, zbývá osmnáct kiláků."
A právě těch zbývajících osmnáct kilometrů proměnil re?isér Osud v muka pekelná. Zápletka začala nevinně:
"Tenhle se mi líbí!" namířila babča ukazovák na trampa sedícího u krajnice na obrovském báglu. "Zastavím mu."
Jeliko? se babčin vkus od mého podstatně li?í, nečekala jsem zázraky, a taky se jich nedočkala. Vycmrndlej frajer s hárem upraveným trvalou, v obličeji poněkud nablblý výraz, který se poté, co se babča řítila s na?í Nexií přímo na něj, rychle změnil v děs.
"Kam to bude, mládenče?" zacvrlikala do bledé tváře hocha, kterému zachránily ?ivot na?e dokonalé brzdy.
"To... to je fuk," vypadlo z borce po minutové pauze.
"Má batoh," podotkla jsem věcně. "Velkej."
"Proboha, mami, není tu místo!" zděsila se také máma.
"Někam ho strčí," mávla babča rukou a ten moula se podle jejích slov zařídil, začal své zavazadlo, jemu? vévodily ?pinavé kanady přivázané zvenčí, tlačit mamce na klín.
"Můj kostým!" zakvílela zdě?eně. "Přestaňte, člověče! Copak nevidíte, ?e se sem nevejde?! Dr?te si ho sám!"
Co? neměla říkat, proto?e ne? se babča nadála, kecnul si i s objemným ruksakem v náručí na přední sedačku, rovnou do krabice na klobouky. Ozvalo se suché zapraskání, za?ustění a podle babčina výrazu mi bylo jasné, ?e fialková hučka se právě odporoučela do věčných lovi??.
Mohla jsem se potrhat!
"Je?tě se směj!" vyčetla mi a div ne násilím zpod klukova pozadí vydolovala ubohé zbytky kloboučku.
"Náhodou," bublala jsem, "mů?e? ho nosit místo baretu, ten taky bejvá placatej, ne?"
"Neměla jsi zastavovat," přidala se máma a její ruce opět vylétly ke spánkům. "Moje migréna..."
Babča se s oblíbeným kloboukem rozloučila bez nostalgie: vyhodila jej i se zbytky krabice z okna, nače? dupla na plyn, ?e nemít sedadla s opěrkami, stopař by si zlomil vaz, a frčeli jsme dál.
"Sem ne-nechtěl," ?kytl frajer omluvně.
"Nic se nestalo," odvětila mu upjatě.
"Sem ho ne-neviděl..."
"Nevadí. A nedýchejte na mě, mládenče, tak zblízka..."
Hned na sedmnáctém kilometru mi její přání přestalo připadat přemr?těné. Také bych nebyla odvázaná, kdybych musela lokat odporné pivní výpary hned z první ruky! Bohatě stačilo z druhé a na patnáctém kilometru u? nám babi nemusela vůbec závidět, vnitřek vozu připomínal restauraci čtvrté cenové skupiny právě před uzavíračkou.
"Vypni klimatizaci a zapni větrák," poradila babče máma, která si nestačila tlačit k nosu kapesníček.
Stopařova ?kytavka se záhy stala nezvladatelnou, cloumala jeho vychrtlým tělem a zněla čím dál podezřeleji.
"Mládenče, není vám něco?" obávala se matka.
"To j-je dob-brý..."
"Neměla bys mu raději zastavit, mami?"
"Je?tě osm kilometrů a jsme na místě," usoudila babča.
Její optimismus jsem naprosto nesdílela, by? jsem se situací docela bavila. "Hele, ten Rambo bude ?avlovat."
"Mami, taky myslím... Zastav mu!"
"V zatáčce nemů?u, a? nahoře na kopci..."
"Bacha, bude blít!" vykřikla jsem výstra?ně.
Babču ve zlomku vteřiny napadlo ře?ení, toti? stáhnout svému spolujezdci okénko, aby mohl obsah útrob vyzvrátit ven. Jako nápad to skutečně nebylo ?patné, hor?í bylo, ?e v tom zmatku místo ovládače pravého předního okénka stiskla tlačítko obsluhující v?echna čtyři okna najednou. Stopař projevil snahu, vyklonil se a s pří?ernými skřeky vrhal jednu ?avli za druhou, ?e by mu i profesionální cirkusák záviděl, ov?em to, co předním oknem vylétlo, zadním zase lítalo dovnitř. Přímo na mamku!!! Paniku zavládnuv?í uvnitř vozu nelze slovy popsat. Máma vře?těla, kluk zvracel, skřehotal a říhal, já pi?těla a babča vykřikovala nadávky tak jadrné, a? jsem se málem červenala.