"Teda..." uteče mi, kdy? se trochu zadýchaně opřu o zídku cimbuří. Výhled je impozantní, nejbli??í okolí Pu?tíku tone ve tmě, skoro si mohu myslet, ?e jsem na majáku, pod námi se rozkládá temné moře. Světélka v dáli jsou Krásonice, ta je?tě vzdáleněj?í patří vesnicím a vesničkám. Samoty v blízkém okolí nevidím, ?ádná z nich nesvítí, jenom jedno světélko spatříme dole v hájovně. Matěj má přehled i takhle potmě, stoupne si těsně za mne, tak?e se mne svým tělem dotýká, nahlí?í do kraje přes moje rameno a s tváří těsně u mé, a? mě občas za?krábou jeho vousy, ukazuje, čemu která světla patří. Ani nevím, co je úchvatněj?í - zda výhled, anebo jeho blízkost!
Pak, kdy? se naba?íme pohledů na zem, Matěj nám ustele, abychom se mohli dívat na nebe. Vle?e se hvězdy pozorují nejlépe. Mou opalovací deku pou?ije jako podlo?ku, na ni polo?í svůj rozepnutý spacák, do připraveného pelí?ku zalehneme tak, jak jsme, oblečení, pouze bez bot, a on nás druhou půlkou spacáku přikryje.
"Je do minus dvanácti," upokojí mne. "Zima nebude."
"Lep?í by bylo, kdyby ?el zapnout," zalituji.
"Je to pozvánka k tomu, abych se na tebe lepil?"
Há?u ramena: "Jasně!"
"Holky, jako jsi ty, dřív pálili na hranicích," oznámí mi.
"Co jsem řekla ?patnýho?" hájím se.
"Nic - a v?echno," pousměje se.
Zadívám se na noční oblohu. Pochopím, co myslel tím mít hvězdy na dosah, být mezi nimi, uvědomit si sebe sama jako součást vesmíru. Tady, na vě?i Pu?tíku, k nim je mnohem blí?! Jestli?e jsem nedávno dumala, co mů?e být hezčího, teď u? to vím: hvězdy, co vypadají jako třpytivé kapky rosy na plástvi prázdninové oblohy!
"Pohled pro bohy," podotkne Matěj, kterému moje ohromení neujde. "?koda, ?e Perseidy budou vidět a? v srpnu."
"Chtěl by sis něco přát? Hvězdy přece padají i jindy."
"Ne."
"Copak ty nemá? ?ádná tajná přání?"
"I kdybych měl, říkám, i kdyby... ?ádnej kus meteoritu mi ho nesplní."
"Zkus být trochu romantik," po?ádám ho. "Co by sis přál?"
"Přemej?lej," pousměje se. "Kdybych ti svoje tajný přání řekl, přestalo by být tajný."
"A má? nějaký?"
To je moje věc."
"Ale já chci, abys měl! Ka?dej člověk má nějaká přání. Musí mít, jinak... Já jich mám spoustu. I v téhle chvíli..."
Natočí se ke mně na bok a podepře si hlavu dlaní. Je u mě tak blizoučko, stačilo by málo... Místo ?edozelených očí vidím tmavé jámy propastí, do nich? se propadám stále víc. V očekávání málem nedýchám. Přece na mě nemů?e jen tak zblízka hledět, dotýkat se mě celou délkou těla, ani? by se pokusil o osobněj?í kontakt!! Musí se pohnout, musí, musí...
Neodvrátím hlavu, vyzývavě na něho zírám, v?echny nervy na pochodu. Tak u? mě polib, zaříkávám ho v duchu. Prosím!!