Snad popáté jsem dočetla Půlnoční sny a nutno říct, ?e i popáté jsem nadmíru spokojená :) Kní?ku si při ka?dém čtení vychutnávám, jako bych ji četla poprvé. Příběh se mi moc líbí, v?dycky se k němu ráda vracím, by? nejde o úplnou oddechovku, má pro mě své kouzlo. Martina je hrozně sympatická, líbí se mi, jak je skromná a čestná. Neměla to v rozjetém třídním kolektivu snadné, proto jsem ráda, ?e ji nakonec začali brát jako sobě rovnou a ne jako protě?ované učitelské dítko. U příhod s malým Ondrou jsem se stra?ně nasmála, je to takový správný rará?ek ;) Jejich rodiče bych opravdu nechtěla, byli hrozně úzkoprsí, téměř neuznávali kompromisy, příhoda se zraněným voří?kem mě úplně zarazila a také zji??ování známek kamarádů a postavení rodičů mi při?lo postavené na hlavu, podle toho se člověk soudit nedá - v?ak si na to s Barto?em při?li ,,tvrdě" sami. Nakonec mi jich bylo docela líto, muselo být docela drsné zjistit, ?e jejich výchovné metody naprosto selhaly. Rik se mi líbil od začátku, přesto?e to nebyl ?ádný andílek, ale za sígra a hajzlíka bych ho rozhodně neoznačila, podle mě to bylo spí? pubertální období, Martinina maminka to mohla po studiu psychologie pochopit a udělat za tím tlustou čáru. Neměl to lehké, a? u? ve ?kole, kde mu zatápěla třídní nebo doma, kde ?il bez táty. Celkově bych kní?ku zhodnotila jako velmi povedenou, poka?dé se k ní ráda vracím a zůstává mi po ní je?tě dlouho pěkný pocit :o)