Ne v?ichni rodiče jsou natolik moderní a chápaví, jak se uká?e druhý den. Rokujeme o tom s partou o polední pauze, zalezlí kolem poslední lavice v na?í třídě, kdy? jsou ostatní spolu?áci na obědě a nikdo nás neru?í. Mohu si gratulovat, líp ne? já dopadla jedině Zuzana, které starou?kové nevytkli nejmen?í. Jakub se přizná, ?e u nich doma bylo kongo dlouho do noci, o podrobnostech se ne?íří, Monika se pochlubí zara?eným příjmem kapesného, Renata nám dokonce uká?e tři modrá jelita, je? jí u?tědřil prudký rodič. Také kluci nejsou dvakrát veselí, v?eobecně usoudíme, ?e dvojka z chování je trest neuměřeně vysoký malému provinění.
"Děsně by mě zajímalo, kdo nás vlastně práskl," vzdychá Renata, díky pohmo?děninám na zadní části sedící nakřivo.
"Fakt, přijít na to, tak ho snad..." rozohníme se.
Geniální Vrabčák se pohrou?í do zamy?lení a v?echny nás překvapí skvělou dedukcí:"Není tě?ký na to přijít. Uva?ujte, sakra. Mezi námi ?ádnej práskač není. Kdo jinej věděl, kam se chystáme, co?"
"Právě ?e nikdo," pokrčí Roman rameny.
"Ale jo, věděl," triumfuje Vrabec, a? z toho má orosené brejličky. "Tady přítel Vohnout mu to řekl..."
"Dovol? Já jsem nikomu nic neřekl!" brání se Pepa vá?nivě. "S nikým jsem o disce nemluvil... Vlastně jen... s..."
"Markétou!!" vyhrknu ?okovaně.
"Já vůl ji přece na Vlčí zval, kdy? jsem ji balil," zavyje Vohnout srdceryvně. "Nemohlo mě napadnout, ?e ona..."
Ujistíme ne??astného Pepu, aby si z toho nic nedělal, ale Markétě spíláme hodně rozezleně.
"Já jí vy?kubu v?echny vlasy!" slibuje Renata.
"Pojďte, vyhá?eme jí z okna učení," míní Monika.
"Zničíme její slohovej úkol..."
"Rozmatláme jí do ta?ky olomoucký..."
"Počkáme si na ni večer a ostříháme ji do hola!" navrhne Zuza pomstychtivě, proto?e ji dávno mrzí, ?e Markéta má vlasy blonďatěj?í a del?í ne? ona.
"To v?echno je málo," usoudí Vrabčák. "Chtělo by to nějakou pořádnou pomstu. Za osm dvojek z chování si zaslou?í víc ne? dětinský výlevy zlosti."
Přemý?líme, a? se nám z hlav kouří, přesto nemů?eme přijít na nic, co by bylo na úrovni. Mezitím se třída zaplní, Jakub s Vohnoutem musí odběhnout do sousedního áčka, i při odpoledním vyučování jsme zamlklí a ti?í, co? ředitel nechápe, podezíravě si nás měří a na konci hodiny tomu dá korunu, kdy? řekne, ?e je rád, ?e jsme si vzali poslední malér k srdci a polep?ili se, dali se na víru pravou. Zíral by, chudák, kdyby věděl, nad čím se na?e mysl zamý?lí místo předkládaného učiva!
"Tak co?" ptáme se s nadějí Pepy a Jakuba, jen se sejdeme u ?aten. "Při?li jste na něco?"
Zklamou nás, oba záporně zavrtí hlavami.
"Za úlohu ka?dej něco pořádnýho vymyslí," navrhne Vrabčák. Jsem z toho celá nesvá, nemám nejmen?í tu?ení, čím se pomstít, ačkoliv chápu, ?e tenhle čin nemů?e zůstat nepo-
trestán.
"Jedině ostříhat dohola," usoudí Zuza u vrat ?koly. "Hele, poletuje sníh! Nemám de?tník, no prosím, to zas budu vypadat. Zajdeme na chvilku do Oázy, ne? to přestane?"
"Nemám chu?," odmítnu. Večer jsem dostala cyklus a jako obyčejně mě první dva dny dost nesnesitelně bolí břicho, přesto?e mi na to táta nechal předepsat tabletky.
Odmlčíme se, proto?e kolem projde Markéta ve své vzne?enosti, v?ichni na ni upřeme ironické pohledy. Nezdá se, ?e by si toho v?ímala, spěchá bez ohlédnutí dolů hlavní ulicí.
"Doprovodím tě," nabídne mi Jakub jako obyčejně.
"Nezlob se, dneska ne," zarazím ho. "Mám své dny."
Chápavě se usměje, za ty roky mě zná a ví, ?e jakmile tohle řeknu, nepřeju si nic tolik jako být sama a doma. Nejen, ?e se vůbec necítím jistá, jak tvrdí ta pitomá reklama, ale jsem i protivná, mrzutá a nevrlá, lep?í jít ode mě pryč.
Ne? si stihneme říct ahoj, Zuzka do mě prudce strčí, div neslítnu ze schodů. "Sleduj! To se mi zdá!"
Oba se s Jakubem podíváme po směru jejího napřa?eného ukazováčku a pak zase ohromeně na sebe. Obrázek, je? se nám naskytne asi o sto metrů ní?e, je zcela nový a neobvyklý.
U výkladní skříně prodejny Kniha se Markéta zastaví - a hovoří a směje se s docela neznámým vysokým klukem.
"Kdo to mů?e bejt?" vydechnu ohromeně. "Bráchu nemá, Markétka je přece jedináček..."
"Třeba kámo?,soused nebo tak,"hádá Jakub, nepřipou?tějíc si stejně jako my na mysl, ?e by mohla mít kluka.
"Jdeme se na něho podívat zblízka," navrhne Zuzka a v té chvíli jí vůbec nevadí, ?e velké sněhové vločky zmáčí její účes. "Nenápadně, schováme se naproti k Jelenovi..."
Přesto?e mě bolí břicho, tuhle příle?itost si nemohu nechat ujít. Markéta a kluk je prostě tak nesmyslná dvojice, jako třeba Ferda mravenec a slůně Jumbo. Vmísíme se do řeky bund, ko?ichů, kabátů a čepic proudící po pravém chodníku, umně se skrýváme za auta zaparkovaná podél vozovky a po indiánsku se nám podaří dostat se k lidové jídelně U jelena, přímo naproti Knize, kde se schováme za jedno křídlo vrat.
"Vůbec jsme se nemuseli schovávat," usoudí Zuza otřeseně, "oni by si nás nev?imli, i kdybychom do?li a? k nim!"
Fakticky! Markéta se s tím klukem něčemu dvojhlasně směje a myslím, ?e mimo jeho tváře nevnímá vůbec nic z okolního světa. Jsem ?okovaná, tím spí?, ?e kluk má krom vysoké postavy hnědé vlasy na je?ka, husté obočí a tmavé oči a vůbec patří mezi ty, kterým bych velmi ráda oplatila úsměv, kdyby se na mě podívali, přesto?e mým ideálem jsou blonďáci.
"Je stra?ně hezkej," vysloví Zuza mou my?lenku, co kvůli Jakubovi říct nemů?u. "A skvěle oháklej! Kdo to mů?e bejt?!"
"Na bejvalýho spolu?áka rozhodně nevypadá," uzná Jakub. "Tomu je aspoň dvacet."
"Třeba bratranec?" typuje Zuza rozčileně.
Odtrhnu oči od klukovy tváře a zadívám se na Markétinu. Podle toho, jak na něm visí pohledem, se okam?itě dovtípím.
"Ona ho ?ere," hlesnu ohromeně. "Buď s ním chodí, anebo by s ním ráda chodila..." A proto?e je jejich hovor spontánní a oboustranný, nerada dodám:"A jemu se nejspí? líbí..."
"Ta nám vytřela zrak," odfoukne si Zuza mokrý pramen z čela. "Deset nula pro ni."
"Proč jste z toho tak se?lý?" nechápe nás Jakub. "Naopak, tohle jsou body pro nás, ne? Pochybuju, ?e o týhle známosti ví Vlčice! Nerýsuje se vám plán na báječnou odplatu?"