2) Proč psaní?
Jak dlouho píšu?
Svůj první román jsem napsala ve 13 letech (Znamení Blíženců) a vedly mě k tomu zážitky z letního tábora, kde jsme měli skvělého instruktora, do kterého se zamilovaly všechny holky z tábora, ale neznamená to, že já jsem Eva a prožila jsem to tak, jak popisuji v knize. Tenkrát to byl pokus o literaturu, ne román, a než se z toho stal skutečný román, uběhla spousta let, rukopis jsem mockrát přepracovávala a modernizovala. Tím se mi rozrůstal, až dospěl do podoby 1200 stránkové ságy, kterou jsem později seškrtala o 300 stran a zbytek rozdělila do třech dílů. Po revoluci, když jsem nabízela rukopisy nakladatelům, jsem jako první nabídla (čistě náhodně, měla jsem jich napsaných víc, psala jsem „do šuplíku“) román Počkej na mě, Radko!, teprve pak Blížence, takže jako první jsem sice napsala Znamení Blíženců, nicméně coby první knižně vydaný román se čtenářům dostal do rukou první díl Radky.
Jak jsem se k psaní dostala?
Jednoduše. Od malička jsem moc ráda četla – od pohádek přes příběhy a dobrodružnou literaturu, až jsem se dostala do věku, kdy se holkám začínají líbit kluci (a naopak), a tak jsem četla dívčí romány. Jenomže tenkrát jich vycházelo hodně málo a i u těch, které jsem měla k dispozici, mi stále něco chybělo, nebylo to ono, a tak jednou, když jsem ležela doma s angínou a nudila se, protože jsem neměla co číst, jsem se rozhodla, že si nějaký takový román napíšu, a že si ho napíšu tak, jak bych ho chtěla prožít, nebo alespoň si ho přečíst v knize. Vzala jsem si tužku a sešit, a protože mi bylo třináct let, vymyslela jsem si stejně starou hrdinku Evu, která se se svými rodiči a sourozenci přestěhuje z malého města do velkého, musí se seznámit se spolužáky. S novými přáteli pak jede na letní tábor, kde se zamiluje do svého instruktora… A tak vznikl román Znamení Blíženců.
Proč píšu knihy?
Protože mě to baví. Psaní je můj koníček, píšu jen po večerech (mám rodinu a chodím denně do práce, pracuji v knihovně), takže se vždycky těším, až budu mít čas a budu si moci sednout k počítači… Nechci být spisovatelem z povolání, protože by se pak z psaní stala nutnost a ztratilo by se kouzlo koníčku. Co je povinné, to už nikdy nebaví. Pro spisovatele je tím největším oceněním vědomí, že jeho práce má smysl, když přináší radost a potěšení tolika skvělým čtenářům. Dokud budou čtenáři, budu psát, protože mě to bude bavit – je to kruh.
Proč právě dívčí romány?
Nejspíš je to právě tím, že jsem začala psát ve třinácti to, co mě v té době nejvíc zajímalo. A nějak mi to zůstalo. Kdybych začala v pětadvaceti, asi bych psala detektivky. To, co píšu, je vlastně psychologie dospívání, která mě velmi baví dodnes – témata prvních lásek, přátelství, falešného kamarádství, mezilidských vztahů, stejně jako se v mých románech objevují vážnější témata, jako je např. mentální anorexie, gamblerství, interrupce, znásilnění, apod. Píšu o věku, ve kterém se všechno prožívá naplno, kdy je toho tolik nového a lákavého. Je to zároveň i věk, kdy se toho dá hodně zkazit. Rozhodně ale v románech nementoruji, prostě jen vyprávím příběhy, kdy na osudech různých hrdinek ukazuji, jak to vypadá a jak to může dopadnout, když se holka zachová v určité situaci tak či onak…
Kterou z knížek mám já osobně nejradši?
Nejspíš Blížence – protože jsem s nimi vyrostla. Začala jsem je psát ve 13, mockrát přepracovávala a knižně se první díl objevil až v mých 29 letech, takže za ty roky mi Eva, Dick a ostatní prostě přirostli víc k srdci. Pak také mám z osobních důvodů hodně blízký vztah k románu Lucky Luk.
Kterou z knížek považuji za nejlepší?
Vždycky tu, na které právě pracuji.